Výhry a oslavy se nikdy neomrzí, směje se tenistka Barbora Strýcová

Už sice dávno není tou divokou teenagerkou jako před lety, ale i tak je v plzeňské tenistce Barboře Strýcové pořád hodně živo. Z mladé slečny, která dvakrát za sebou vyhrála juniorku na Australian Open a v roce 2002 se stala juniorskou mistryní světa, vyrostla v sebevědomou ženu, jež překonala v životě několik překážek. Rok 2016 ji vrátil zpět na výsluní. V březnu oslavila 30. narozeniny, už druhým rokem je jejím partnerem neortodoxní zpěvák a herec  David Kraus. V srpnu s parťačkou Lucií Šafářovou dosáhly na bronzové olympijské medaile v brazilském Rio de Janeiru, když v souboji o 3. místo zdolaly české rivalky Lucii Hradeckou a další Plzeňanku Andreu Hlaváčkovou. A v listopadu přišel další triumf. Ve francouzském Štrasburku byla klíčovou hráčkou české Fed Cupové reprezentace ve finále prestižní týmové soutěže. Za stavu 1:2 vyhrála důležitou dvouhru a pak po boku Karolíny Plíškové také rozhodující čtyřhru. Z trofeje pro vítězky Fed Cupu se radovala už počtvrté v kariéře.

"I malý kašpárek může udělat velké divadlo," glosovala pak v rozhovoru s novináři Barbora Strýcová s úsměvem povedenou sezonu, kterou zakončila jako 20. hráčka světa ve dvouhře.

Byl to váš životní rok?
Nevím, jestli ho nazvat životní, ale určitě byl super. Dařilo se mi, stabilně trénuju, snažím se pořád zlepšovat. A můj trenér Tomáš Krupa mě pořádně honí, to mi pomáhá. Potřebuju mít tvrdého trenéra, protože jinak jsem neovladatelná. Přesně ví, jak na mě.

Ve finále Fed Cupu jste předvedla obdivuhodný výkon. Byla jste hodně nervózní, když jste za stavu 1:2 nastupovala do dvouhry a porážka by znamenala konec?
Samozřejmě jsem nervozitu trošku vnímala, ale zároveň jsem si ten zápas chtěla užít, bojovat o každý míček. Cítila jsem se na kurtu skvěle, což se pak odrazilo i ve čtyřhře, kde jsme s Kájou porazily jeden z nejlepších párů světa.

A byl z toho už pátý český triumf v prestižní týmové soutěži.
A pro mě čtvrtý. Rozhodně mě neomrzí. Výhry, medaile, oslavy, to mě bude bavit vždycky! Každý úspěch má svůj příběh a ten letošní je pro mě hodně speciální. Je skvělé, že se mi povedlo udělat dva body, beru to jako zadostiučinění.

Nakolik vám ke sportovní pohodě přidává i soukromí a vztah s Davidem Krausem?
Já musím mít všechno naplánované, on je umělec, kterému pojem čas moc neříká. Ale funguje nám to skvěle. Oba jsme tvrdohlaví a já někoho takového potřebuju. Když se pohádáme, trvá to ale maximálně půl hodiny. Vidíme se málo a já bych nechtěla odjíždět někam do světa na turnaj s pocitem, že jsme rozhádaní. Sport ho dřív vůbec nezajímal, ale teď už se i pravidla tenisu doučil a když jsme spolu byli na Wimbledonu, celý ten můj sportovní svět poznal dokonale.

Jaký je to rozdíl oproti roku 2012, kdy jste dostala trest za dopink a hroutil se vám svět...
Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřila. Blbost, vždyť já nic neberu, říkala jsem si. Hlavou mi lítala spousta myšlenek. Pak mi došlo, že všechno způsobil přípravek na pročištění organismu a hubnutí. Původně jsem dostala dvouletý distanc, pak mi trest snížili na půl roku. Nejdřív jsem byla přesvědčená, že se k tenisu už nevrátím. Ale jak to bývá, každá zkušenost vás posílí. Změnila jsem se a bez toho průšvihu bych nevyhrála Fed Cup a nebyla dvacátá na světě.

A možná si na krk nepověsila ani bronzovou olympijskou medaili z Ria. Jak na tu chvíli vzpomínáte?
O bronz jsme hrály proti Lucce s Andreou, to byly hrozné pocity, když proti sobě máte další český pár. Šlo o poslední medaili, vyhrát mohla jen jedna dvojice. Proto to bylo docela vypjaté a nervózní. Když jsme pak vyhrály, v první chvíli jsem nevěděla, jestli se mám vůbec radovat, když proti nám byly holky z Česka. Ale pak jsme si s Luckou zaskákaly. Byl to nádherný pocit, získat na olympiádě medaili. I tam mi došlo, že jsem vydržela, všechno překonala a dostala se zpátky.