Trénování mě baví, jsem zase blíž k ledu, říká Tomáš Vlasák

Před dvěma lety ukončil báječnou hokejovou kariéru, loni se Tomáš Vlasák stal sportovním manažerem plzeňské Škody. A letos na podzim rovnýma nohama skočil i na trenérskou lavičku. Po špatném vstupu do sezony, který stál místo kouče Michala Straku, se 41letý Vlasák stal součástí rozšířeného trenérského týmu s Ladislavem Čihákem, generálním manažerem Martinem Strakou a bývalým obráncem Jiřím Hanzlíkem.

„Trenéřina mě chytla, baví mě to. Je to zase blíž dění na ledě, blíž kabině,“ vysvětloval v prosincové reprezentační přestávce Tomáš Vlasák u kabiny plzeňského týmu. A že má bývalý vynikající útočník, technik a střelec co předávat. Rodák z Prahy má ve sbírce tři tituly mistra světa (1999, 2000, 2001), v roce 2004 se stal s Omskem šampionem Ruska a v sezoně 2012/13 dosáhl i na vytoužené extraligové zlato s Plzní. V deseti zápasech okusil i slavnou NHL v dresu Los Angeles Kings, kromě Ruska působil i ve Finsku, Švédsku či Švýcarsku.

Hokej jste poznal jako hráč i manažer, jaké je to na trenérské střídačce?
Pochopíte, že odtud je úplně jiný pohled než z hlediště. Jako manažer sleduji hokej shora, z tribuny, odkud se zdá všechno daleko jednodušší. Pro mě je to ohromná zkušenost.

Napadá vás často, že jak byste na ledě konkrétní situaci řešil, ale hráči to neudělají?
Jenže ono to i z té střídačky vypadá jednodušeji, než na tom ledě. Člověk musí kluky chápat, povzbudit je. Ale na druhou stranu, oni zase musí věřit tomu, co po nich chcete. Když pochopí, že to funguje, musí za tím jít. To je hlavní filozofie. Hráč musí věřit tomu, co po něm trenér chce.

Stárne člověk v roli trenéra rychleji než jako manažer?
No, kdybych měl vlasy, už jich bude hodně šedivých… (směje se)

Plzeň prožívá složitou sezonu, nedaří se podle představ. Co vám osobně v době krize jako hráči pomáhalo?

Zažil jsem toho dost, takže vím, že v těchto chvílích trenér musí působit hlavně pozitivně. Vím, že kluci chtějí, že ale mají v hlavách porážky. Je jasné, že potřebujeme sbírat body i na úkor hokejové krásy. Ale zároveň věřím, že když roste výkon, body zákonitě přijdou. Musíte být ale trpěliví, když je sezona nastavená tak, že nic nepřijde samo…

Na střídačce je vás hodně, ať už šéf klubu Martin Straka či hlavní kouč Ladislav Čihák mají co říci. Není to občas na škodu, když jsou hráči přesycení informacemi během zápasu?

My si na tohle dáváme pozor. Teď jsem s klukama denně a vím, jak se kdo chová, jak různé věci snáší. Kdo umí nepříjemnosti hodit za hlavu, kdo potřebuje jiný přístup. Vždycky se na střídačce nějak dohodneme a vzájemně se hlídáme, aby ten druhý věděl, kdy je v projevech třeba brzdit. Když jsou řeči dlouho, nikdo pozornost neudrží. I mě se stane, že občas mám myšlenku, ale když vidím, že kluci toho mají moc, nechám to být.

Musíte jako trenér držet emoce?

Mám pod sebou hráče, kteří nesmí trenéra vnímat negativně. Držím se. Ale třeba v prosinci jsem se rozčílil na rozhodčí v Chomutově. V prodloužení tam byl naprosto jasný faul na našeho hráče, sudí to měl před očima, rozpažil a ještě nám dojel ke střídačce říci, že za tohle přece nemůžeme chtít vyloučení. To mě nadzvedlo. Ale byla to výjimka.