Jednou bych chtěla zkusit zahraniční ligu, plánuje házenkářka Markéta Jeřábková

V dětství se věnovala moderní gymnastice, doma ji občas starší bratr Jakub – úspěšný hokejový obránce, postavil ke dveřím jako brankářku a piloval na ni střelbu. I to Plzeňanku Markétu Jeřábkovou zocelilo pro sport, který u ní nakonec vyhrál. Dnes, v jednadvaceti letech, patří mezi největší české házenkářské talenty, je oporou mistrovského Mostu a má za sebou i první velkou reprezentační akci. Loni v prosinci se ukázala na mistrovství Evropy ve Švédsku a rozhodně nezklamala.

„Pro mě to byly obrovské zkušenosti, možnost potkat se s nejlepšími hráčkami světa. Snažila jsem se hrát bez respektu. Táta mi vždycky vštěpoval, že hrát se dá s každým a na hřišti jsme na tom všichni stejně,“ svěřila se po šampionátu Markéta Jeřábková.

Ano, sport má hluboko v genech. Otec Jaroslav byl ligovým fotbalistou, hrával za Blšany, Brno, Bohemians i Plzeň, maminka Romana se pro změnu věnovala atletice, běhala čtyřstovku a osmistovku. A již zmíněný bratr Jakub má za sebou první sezonu v Kontinentální hokejové lize v ruském Podolsku a chystá se na své druhé mistrovství světa.

Sport byl u vás doma asi neustále téma číslo jedna, je to tak?
Určitě. Rodiče sledovali prakticky každý trénink můj i Kubovo. Táta byl také vždycky největší kritik. Když se mu zdálo, že Kuba nehraje dobře, třeba týden s ním nemluvil. Ale s mámou nám hodně dali. A dodnes strašně prožívají každý zápas.

Jaké máte vzpomínky na házenkářské začátky v Plzni?
Skvělé. A jako první mě napadne paní Škvařilová. S manželem měli v HC Plzeň všechno pod poiličkou, díky nim jsem možná tam, kde jsem. A pak se mi jako trenér vybaví i pan Vlach, otec mé nejlepší kamarádky, u kterého jsem strávila asi deset let.

Nicméně když jste v 17 letech Plzeň opustila a zamířila do Mostu, vyvolalo to trochu zlé krve, že?
Byly tam velké emoce, vždyť mě házenkářsky vychovali. Přesto nikdy nebudu litovat, že jsem se tak rozhodla. Tehdy jsem šla v červenci na operaci s kolenem a v září už se hlásila v Mostu. Nebylo to jednoduché, půl roku jsem v novém prostředí jen rehabilitovala. Ale postupně jsem se do toho dostala. A naštěstí i v Plzni se všechno srovnalo a dnes už jsou naše vztahy zase v pohodě.

V Mostě jste začala i dálkově studovat vyšší odbornou školu, jde to stíhat?
Dá se to, jedná se o obor firemní ekonomika. Nechtěla jsem se hnát do Prahy. Dokud to půjde, chci se házené věnovat naplno, školu si pak můžu dodělat po kariéře.

Už víte, jak chutnají oslavy českého titulu, jaké jsou další plány?
Přišla jsem do Mostu poté, co klub vyhrál český titul, interligu a hlavně Challenge Cup. Takže bych chtěla, aby se nám zase podařilo víc prosadit v evropských pohárech. Třetí rok v řadě jsme se neprobojovali do jarní části, což je velká škoda. Nejsme přesycení, chceme vyhrávat.

Láká vás zahraniční angažmá?
Jednou bych si určitě chtěla zahrát v zahraničí nějakou lepší ligu, ukázat se i tam. Je to můj sen. Po mistrovství Evropy, které je sledované ze všech možných stran, nějaké odezvy byly, ale zatím jsem v klidu. V Mostu mám smlouvu do mých třiadvaceti let. Je tam nějaká klauzule, za jakých podmínek bych mohla odejít, tak uvidíme, co čas přinese. Buď to přijde, nebo ne. Snažím se žít přítomností.