Ideální odpočinek od hokeje? Nemyslet na něj, radí obránce Petr Kadlec

Hned pátý lednový den byl pro hokejového obránce Škody Plzeň Petra Kadlece výjimečný, slavil čtyřicátiny. Však také patří k největším extraligovým mohykánům, nejzkušenějším hráčům. Tahle sezona je zároveň tou, v níž počet odehraných zápasů v nejvyšší soutěži dotáhne na úctyhodné číslo 1200! Víc jich má na kontě pouze stávající rekordman František Ptáček, který už hraje „jen“ první ligu za Kladno. Kadlec by se tak měl vyšplhat na pomyslný trůn. Zda to stihne ještě v této sezoně, nebo až na podzim, ale vůbec neřeší.

„Já to ani pořádně nesleduji. Nikdy jsem si před sebe nekladl nějaké cíle nebo mety. Beru věci tak, jak přijdou. Ze zkušenosti vím, že když člověk něco plánuje, z devadesáti procent to pak skončí jinak,“ svěřil se Petr Kadlec.

Rodák z Prahy spojil drtivou většinu kariéry se Slavií. Tam odehrál šestnáct extraligových sezon, v červeno-bílém dresu slavil i dva české tituly (2003, 2008), stal se klubovou ikonou. Ale první medaili paradoxně získal s Plzní. V sezoně 1999/2000 na západě Čech hostoval a s tehdejší Keramikou získal bronz. Podruhé se na západ Čech přesunul v létě 2014 a nyní v dresu Škody „kroutí“ třetí sezonu.

Vybaví se vám ten rok 2000, kdy jste jako mladík získal s Plzní extraligový bronz?
Víte, já nežiji z minulosti, moc nevzpomínám, neohlížím se ani nebilancuji. Na to já nejsem. Samozřejmě si na něco vzpomínám. Na semifinále se Vsetínem, na čtvrtfinále s Třincem, kdy jsem v samostatných nájezdech čtvrtého utkání dal gól, který nás poslal dál. Ale že bych doma seděl s přítelkyní, otevřel láhev vína a vyprávěl, jaký jsem byl borec, to v sobě vážně nemám.

V lednu jste oslavil čtyřicítku, napadají vás myšlenky na konec kariéry?
Ony vás napadnou, ale to, že mi bylo čtyřicet, ještě neznamená, že je konec blíž. Je stejně blízko jako před dvěma měsíci. Na věku nic nezměním ani se tím nějak nezaobírám. Dokud to půjde, budu hrát. Musím vědět, že stíhám, že týmu můžu něco dát. Až uvidím, že to za nic nestojí, hokeje nechám.

Už víte, co bude pak?
S největší pravděpodobností to s hokejem spojené nebude. Něco v hlavě mám, uvidíme. Až skončím, přijde čas posunout se někam jinam. Zatím se cítím spokojený a doufám, že hokejově se mi ještě bude dařit. A celé Plzni.

Řadíte v kariéře nejvýš dva tituly se Slavií?
Byl to obrovský úspěch, skvělé zážitky. Jednou jsem si zahrál i na mistrovství světa, toho si také vážím. Teď už to vnímáte trošku jinak. Jako úspěch beru každou povedenou sezonu. Snažím se odvést dobře svoji práci, od toho se všechno odvíjí. Samozřejmě, že tělo se ozývá. Nedělají mi dobře dlouhé cesty autobusem, pak se zkracuje čas na regeneraci. Ale nestěžuju si.

Pořád vás hokej hodně baví?
Jednoznačně. Baví mě být s klukama v kabině, tím člověk hodně mládne. Těší mě, když vyhráváme, naopak těžko snáším, když se nedaří. Jako to bylo na začátku téhle sezony. Člověk hledá příčiny a nemůže je najít. Nejde louskout prsty a naráz se věci změní. Můžete jen dřít a věřit. Všechno je o psychice. Proto je důležité si od hokeje také dobře odpočinout. Když je volno, vyženu ho z hlavy a dělám úplně něco jiného. Ten relax je důležitý.  Deset měsíců jste na zimáku, sedm měsíců hrajete zápasy. Pak je nejlepší vypnout, abyste mohli jít do další sezony s čistou hlavou.